Festivalový maratón 2013

6. ledna 2014 v 15:38 | Kristina |  Recenze Hudba
Začal dosti divoce a to na Metalfestu v Plzni. Přestože jsme se ve vytrvale sprchovaném městě koupali už od pátku, do zatopeného Amfiteátru jsme se dostavili až na hlavní hvězdu, a ta za trochu toho bahna v botách rozhodně stála. King Diamond předvedl opulentní show a dokázal, že na věku showmana rozhodně nezáleží.
Druhým festivalem v řadě byl Basinfirefest ve Spáleném Poříčí. Ten jsme si oblíbili nejen pro to, že ho máme za humny, ale hlavně pro jeho skvělou organizaci, čistotě a nápaditém občerstvovacím systému (panáky chodí až k vám a nosí je převážně sličné děvy). Ani letos jsme nebyli zklamaní. Tentokrát jsme se dostavili už na párty pro nedočkavé, kde jsme se trochu nasmáli u Záviše. První rozehřátí v poněkud chladném začátku prázdnin nám zařídili Within Temptation s půvabnou nezzosopranistkou Sharon Del Adel v čele. Prvním překvapením pro mne byla švédská partička Dark Traquillity, která se už úvodní hitovkou zařadila mezi mé nejoblíbenější severské skupiny. Hlavní tahákem pro nás byli Němci Van Canto, kteří veškeré nástroje krom bicích prezentují vlastními ústy. Zazpívali takto největší hity známých metalových hvězd a navrch přidali poměrně dost písní z vlastní tvorby. Po skvělém vystoupení se ochotně fotili s fanoušky, takže nálada byla perfektní. Druhými, hlavně mými tahouny byli Američané Coal Chamber, kteří se vrátili na scénu po deseti letech. Návrat to zřejmě není jednoduchý: skupina kdoví proč přesunula svůj hrací čas už na podvečer a aktéři nepůsobili moc pohodově. Přes to ze sebe nakonec vysoukali poměrně slušný setlist, takže jsme si zavzpomínali i zatančili. Ještě bych ráda zmínila českou scénu. Největším překvapením pro mě byli Carpatia Castle a je opravdu škoda, že je mnoho lidí nezná, protože jejich Draculovské vystoupení i půvabná zpěvačka určitě zasluhovali početnější obecenstvo.
Velmi mile mě překvapili Five O'clock Tea, veselá partička dredáčů, která rozhodně ví, jak pobavit. Za zmínku stojí také Checkpoint s jejich zajímavými texty, jako vždy výborná Doga a kupodivu stále ještě neokoukaní Dymytry. Celkově nás Basinfirefest opět potěšil, takže se do Poříčí letos určitě vrátíme.
Těžko tomu věřit, ale bylo to už podeváté, co jsme věnovali svoji letní dovolenou festivalu Masters of Rock. Do české meky metalu - Vizovic jsme přijeli už ve středu ráno a už jsme měli co dělat, abychom se někam vmáčkli se stanem. Hned zkraje nás ale čekalo zklamání: Fleret vystoupili opět bez zpěvačky Jarmilky. Trochu rozčarovaní jsme byli také z Trollfestu, keří jsou možná originální, ale poslouchat je déle, než pět minut, vydrží jen málokdo. První koncert, který stál za to nakonec zařídila ruská Mascha a její Arkona. Byla to sázka na jistotu, byla to divočina, neznalé Mascha svým drsným chraplákem opět šokovala a že byla v dobrém rozmaru, došla jsem si za ní ještě pro fotku. Pak zpustili Accept a Dragonforce, a to už jsem dokázala jen stát s otevřenou pusou. Když si nějaký fanoušek utropil z čínského kytaristy z Dragonforce Hermana Li nevkusný žert tím, že napsal a nechal přečíst zpěváka Marca Hudsona poznámku k velikosti jeho mužství, bylo mi jasné, že při tom, co dovedou jeho ruce s kytarou, mu velikost přirození může být úplně volná.
Perfektní start do dalšího festivalového dne zařídili The 69 Eyes. "Upíři z Helsinek", jak sami sebe zvou, začali úvodní melodií ze seriálu True Blood a v podomně šťavnatém a sexy duchu se neslo i celé jejich vystoupení. Co se týká nazvučení, měl festival opět trochu problémy, těžko říci, čí vinou, ale zatímco Dewin Townsend zněl až nebesky krásně, například mikrofony zpěvaček z Amaranthe nebo z Xandrie chvílemi vůbec nefungovaly, což značně pokazilo jejich vystoupení. O něco lépe na tom byli Waltari, takže na ty jsme zůstali a zkoukli pak i nějaký ten šlágr profláklých Finských démonů Lordi. Nejlepší koncerty mě ale čekali až v neděli: nejprve přišlo na řadu společné vystoupení Norsko/Německé dvojky Leave's Eyes a Atrocity, což bylo zároveň společné vystoupení manželů Liv Kristine a Alexandra Krulla, a v duetech to mezi nimi pěkně jiskřilo. Aby ne, slavili právě desetileté výročí svatby. Když jsem jim byla popřát, byli roztomile potěšení a samozřejmě se odměnili společnou fotkou. Absoulutní peckou pro mě nakonec byli němečtí vlkodlaci Powerwolf s rumunským zpěvákem Attilou Dornem v čele. Mrzí mě, že jsem tuhle smečku doposud nějak záhadně míjela, (zřejmě pro nezajímavý název?), přišla jsem o hodně! Powerwolf nepořádají koncert, ale černou mši. Při psaní textů se sice řídí heslem: "je jedno, co to znamená, ale hlavně že to zní!" a všechny písně se tak dokola točí kolem stejných hesel a náhodných útržků modliteb, ale jejich prezentace je tak přesvědčivá, že je to stejně každému jedno. Attila fanoušky dokonale manipuluje, nutí je opakovat kdejaké nesmysly a ještě jim uvěřit, bratří Greywolfové na kytary válí nefalšovaný power s chytlavými melodiemi a plus si přidejme klávesistu, který pobíhá po pódiu a ustavičně fanoušky hecuje. Nelze se divit, že sláva Powerwolf raketově stoupá. Silný dojem z jejich koncertu nepřekonala ani hlavní a poslední hvězda festivalu-symfonická Avantasia. Tobias pozval slušnou řádku hostů a hrál přes dvě hodiny, ale i když je to roztomilý showman, tentokrát mě nijak výjimečně nepobavil.
Bylo to náročných pět dní. Počasí bylo proměnlivé a chladnější, takže podmínky byly o něco lepší než jindy, přes to ale nevím, zda se do Vizovic vrátím po desáté. Na to, že šlo už o jedenáctý ročník, necítím nějaký větší pokrok ani v péči o fanoušky a ani ve výběru kapel, které se za ta léta nešťastně opakují.
Další letní fesival který jsme navštívili letos poprvé, byla Benátská noc v Liberci, kam nás nalákali finští Nightwish na novou zpěvačku Floor Jansen(ex-After Forever). Byl to jediný koncert, který jsme na festivalu navštívili, což mě nakonec docela mrzelo, protože zdejší organizace i prostředí působilo pohodově. Vystoupení Nightwish bylo dokonalou směsí nefalšovaného metalu a nádherné filmové hudby, nechyběly velkolepé světelné i ohnivé efekty, zazněly skladby, které kapela nehrála od roku 2005. Z hlasu Floor Jansen se mi občas tajil dech. Ostatní členové Nightwish, jako by omládli o deset let. Jsem přesvědčena, že díky Floořinu zpěvu, ale také přidáním dalších nástrojů (především dud) i do živé hudby, Nightwish nabrali nový, mnohem silnější dech a co nevidět si vyslouží celosvětovou slávu i daleko za hranicí metalové a rockové scény.
Poslední open-air festival, který jsme absolvovali, byla netradiční FekalParty v Modré Vopici v Praze. Ačkoli šlo o přehlídku hodně tvrdé hudby(Grindcore at.p.), bylo plno a úplně všichni se bavili. Asi nejvtipnější byla česká grupa Gutalax, ze zahraniční scény mě pak nejvíc zaujali pomatení Italové Rabid Dogs, drsní Finové Feastem a Švédové General Surgery, kteří své vystoupení odstartovali ukázkou z českého pořadu Televarieté. Byl to festival sice nejmenší, zato se může chlubit nejaktivnějšími fanoušky - u klobásy a piva seděl skutečně jen málokdo.
Na poslední festival loňského roku jsme si pár měsíců počkali a až koncem listopadu se vydali do Zlína na Zimní Masters of Rock. Organizace byla fajn, (jídla dost, toalety bez front), zvuk také nebyl nejhorší, ačkoliv dost záleželo na tom, kde zrovna stojíte. Hned první kapela, finská Medeia, mě tak trochu vrátila zpět na Fekal Party, a byla to rozhodně nejtvrdší banda festivalu. Decapitated ale také nebyli žádní mlíčňáci, a na jejich frontmana se navíc dobře koukalo. Pak se na pódiu znovu objevila Floor Jansen, tentokrát se svojí vlastní skupinou ReVAMP. Jejím příchodem festival rozhodně nijak nevyměkl, naopak, i ona předvedla, že dovede dost slušný growl. Neznám žádnou jinou zpěvačku s takovým rozsahem. Banda kolem ní si také dávala záležet, takže před pódiem bylo nařezáno. Tempo trošku zvolnili až Amorphis, rozhodně ale nenudili a skvěle jsme se bavili i u Kamelotu. Hlavní hvězda večera Children of Bodom měla už tradičně nevděčně pozdní hrací čas.Ti co ještě měli dost sil, (nebo dostatečně vypito), se nebáli pogovat, takže nakonec měl Alexi Laiho a jeho banda docela rušno. Bohužel pódiová prezentace byla ochuzena o všechny efekty a setlist obsahoval jen tři nové skladby z překvapivě nařezané novinky, takže to bylo tak trochu zase to samé, co vždycky.
2013 byl pro mne velmi dobrodružný. Nebojím se přiznat, že absolvovat tolik festivalů za rok se mi zřejmě už nikdy nepodaří.
Přibyly nové přírůstky mezi fotoúlovky:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama