Červenec 2012

Masters of Rock 2012/// Basinfirefest 2012/// Metalfest 2012

20. července 2012 v 17:24 | Kristina |  Recenze Hudba
Tak ani letos se veřejnost nedozvěděla o tom, co se vlastně na Ronnie James Dio Stage odehrávalo...A nezachránila to ani Lucka Bílá.
Reportéři jen netrpělivě čekali na první neštěstí. A dočkali se.
A nač čekali fanoušci? Na kvalitní hudbu, intenzivní zážitky a dobré jídlo i pití. A to nejen ve Vizovicích.
Letos totiž byla nabídka tak lákavá, že jsme sebrali všechny síly a zúčastnili se hned tří rock-metalových festivalů.
Jako první jsme zavítali do Plzně na již třetí METALFEST. Tento festival jsem si oblíbila především já, trpaslík, kvůli bezkonkurenčnímu výhledu na pódium, který skýtá Lochotínský amfiteátr. Organizace celkově byla vždy v pořádku, letos byly navíc přidány vratné kelímky a vzhledem k tomu, že široko daleko není žádná hospoda, zůstal areál do neděle téměř bez poskvrny. Toiky byly všude blízko a bez dlouhých front, takže ani dámy se nemusely zdráhat dát si pivko. O hladu nás také nenechali, ovšem na solidní oběd jsme museli do města. Gambrinus se dal pít-jakž takž, zato zdejší stánky Rudolfa Jelínka jsme vypili už v neděli odpoledne. Nedivím se...
Před pódium jsme vběhli za účinkování veselé pirátské bandy Alestorm a jejich hymnus "Rum" mě naladil do té správné festivalové nálady. V té pokračovali i mí oblíbení In Extremo, ale jakmile zapálili ohníček, zpustil se lijavec a celé dívadlo jim zhasil. Pohotoví Germáni však bleskově pálili nanovo a my si mohli vesele zatančit na jejich dudy, v dešti, zato v teple. Ale nebyli to jen fanoušci, kteří křepčili v dešti. Byli to také kytaristé Death Angel nebo Brainstorm, kteří se vesele promenovali až ke svým fanouškům. Pod sprchu šel i Petri Lindroos frontman finských válečníků Ensiferum, na něž jsem poctivě čekala, a jejichž natlučené vystoupení rozhodně stálo za to.
Hutný pagan a aprílové počasí, to pro mne charakterizovalo letošní Metalfest.
BASINFIREFEST se koná ve Spáleném Poříčí, t.j. kousek od mého bydliště, ale nebýt mé letité lásce k finské hudbě (a hudebníkům), asi bych festival opět prostě ignorovala. Jsem ráda, že tomu tak nebylo. Hned při vstupu mě čekalo několik velmi milých překvapení: zdarma prográmek na klíčence, k němu dárek(já dostala pantofle, manžel CD) a při vstupu do areálu welcomedrink v duchu Alestorm: Rum. Tak jsem si dala další na vrch a v této veselé náladě jsem potkala stejně naladěného Roopeho Latvalu z Children of Bodom, který právě hledal zbytek své kapely (marně) a s nímž jsem prohodila pár slov. Jejich letošní vystoupení bylo mnohem lepší, než to pražské. U příležitosti připomenutí si starých skladeb Sašena Laiho řval, a mydlil sólíčka jako pominutý. Pak přišli hezouni Apocalyptica a s nimi sedmé nebe. Jejich podřezávání nástrojů bylo neodolatelné stejně tak, jako jejich roztomile vtipná komunikace s publikem. U nejnudnější a profláknuté Notthing Else Matters jsem si nakonec alespoň zavzpomínala na naši svatbu, neboť nám právě tato jejich skladba podbarvovala obřad (nicméně tuto festivalovou letní tour jsme podnikli u příležitosti 5. výročí). Dalším silným zážitkem na BFF pro mne bylo vystoupení české gotické klasiky XII. Století, jejichž "Elizabeth" museli náš dav slyšet řvát až zpátky v Plzni.
Oproti tomu křeče v břišní svalovině nám vyvolali neustále se přejmenovávající baviči ze Slovenska Horkýže Slíže. Paletu zážitků pak v bouřlivé neděli završili Italové Lacuna Coil, kteří svými překrásnými duety drželi pod hustou sprchou z nebes nemálo oddaných fanoušků.
Jelikož areál i kempy jsou na travnaté louce, chodily jsme za bouřky bosky. A protože zde byly pro pány rakety, nikdo nám do trávy nečůral. Popíjeli jsme Budvar rovněž z vratného kelímku, ke kterému byla navíc klíčenka. Jídla bylo dost, manžela potěšil stánek s klasickou českou kuchyní přímo mezi pódii.
Uteklo sotva pár dní, a už jsme opět balili na stanovou dovolenou ve Vizovicích na MASTERS OF ROCK. Když jsem 16.7.2005 poprvé vstupovala do areálu Jelínkovy likérky, cítila jsem se doslova, jako ve snu. Mezi spoustou lidí, které, jako bych dávno znala, jsem se cítila, jako bych sama byla hvězda. A tento nádech před vstupem, zažívám od té doby každý rok. Ruku v ruce s manžílkem hrdě kráčíme pro novou pásku…
Shodou okolností to byli opět Horkýže Slíže, koho jsme z dálky slyšeli halekat. Neměli tolik prostoru co na BFF, ale ty skladby nešlo nezůstat poslouchat znovu! Masters opět nabídl nebe plné hvězd, ačkoliv některé z nich jsou takové ty stálice, které máte tendenci už brát za samozřejmost. To je nevýhoda pravidelných návštěvníků. Člověk je pak mlsný a všecko je mu málo. Tyto stálice mě však i letos dokázaly opět zaujmout. Princezna Sharon z Within Temptation půvabně rozezněla zvonky první noci, Tobias Samet z Edguy byl vtipný jako nikdy ("Víte, co nádherného vás může v životě potkat? Já!"), Deathstars byli zase skvěle mrtví a tak dále. Mě osobně samozřejmě nejvíce potěšila finská sobota. Korpiklaani, to je jistota že jucháte a při každém songu máte chuť dát si drink. U nás poprvé uvedli novou hitovku Rauta, což mě zahřálo srdíčka.
Stratovarius, to je naše kultovní záležitost (dát si do sluchátek Eternity nebo Elemnts, ležet v trávě a čučet na hvězdy...). Do Tima Kotipelta jsem se zamilovala někdy v patnácti a bylo to právě na Masters of Rock 2oo7, kdy se Stratovarius mě a manželovi podepsali na oddací list a za pomoci Pragokoncertu nám přečetli věnování k songu Forever.
Letos jsme se s Timem viděli osobně znovu. Jeho parta přijala novou krev a musím uznat, že si nevedli špatně. Bubeník si nezadal s Mikko Sirénem z Apocalyptiky. Jen mě zamrzelo, že konečně jednou nedali Land of Ice and Snow.
Z Nightwish jsem měla vzhledem k minulým fiaskům trochu strach. Bylo znát, že se Anette snaží, seč jí hlasivky stačí, ale marně, vyniknout v takovém zvukovém kolosu, jakým je Nightwish a ještě tak, aby Marco Heitala sekundoval, je s jejím rozsahem nemožné. Chvílemi ji nebylo slyšet vůbec a to nemusela být nutně její vina. Přes to mě potěšilo několik nových skladeb, které se nakonec docela povedly.
Lucie Bílá s Arakainem také neměla na růžích ustláno a tu a tam jí hlásek nebo mikrofon selhal. Každopádně její zapálení a drsný outfit byl pro nás milým překvapením.
Nic na plat všechny děvy strčila do kapsy Angela z Arch Enemy-blonďaté hubené pometlo s hlasem chlapa, kterému právě řežou nohu. Ovšem vydržet její tempo v neděli, to byl záhul. Tu smůlu hrát v neděli měla i temně romantická/erotická grupa Tiamat, kdy půlka osazenstva z posledních sil ploužila a ta druhá někde čekala na Sabaton. A ti za to stáli. Která kapelka udělá pro zájem fanoušků druhou autogramiádu? Která kapela kdy věnovala song našim hrdinům z války?
Z Masters of rock jsem odjížděla opět spokojená, ne však už nadšená. Počasí nás nemučilo vedrem ani průtrží, bylo kde se dobře najíst (vyplatilo se jít tam, kde byl největší odbyt, t.j. u hlavního vchodu), překvapivě nejlepší domácí moravskou kuchyni tentokrát nabízel obyčejný bufet na náměstí. Ale celkem hodiny prostáté se zkříženýma nohama ve frontě na toaletu, kdy vám vedle stojící týpek klidně málem počůrá nohu, smrduté veškeré plenty a ploty dík absenci raket pro pány, nebo budíčky od spolukempařů, kteří vám neváhají dštít piči a čubky těsně u hlavy v pět ráno, jsou pro mne možná už moc vysoké ceny. Bylo mi smutno, když jsme opouštěli louku odpadků, kde jsme byli jediní, kteří si po sobě všechno uklidili. Letos poprvé jsme byli skutečně jediní.

Fota s kapelami zde: galerie/foto-ulovky

Fota ze všech festivalů (kapely) zde:

Vybraná fota přidána do galerie/m-u-z-i-k-a